Letos si připomínáme 100 let od založení Československého červeného kříže – přímého předchůdce současného ČČK. Už 100 let nečekáme, až pomůže „někdo jinej“. Někdo jiný totiž neexistuje. Náš Červený kříž již století druhým pomáhá nebo je učí, jak pomoci….

1. Pamatujete si na svůj první odběr krve, a jaký to byl pocit?

Vzpomínku bych posunul víc do minulosti. O dárcovství krve jsem poprvé slyšel jako předškolní dítě. V době, kdy ČS televize měla jediný program vysílaný jen několik hodin denně, jsem miloval vyprávění příběhů ze života. Nejlepším vypravěčem byla moje babička a já jsem některé příběhy chtěl slyšet znovu a znovu. Také ten, jak pro babičku, která už tehdy dávala krev, přijela do práce sanitka. Jak potom cestou z Písku vyzvedli několik dalších dárců, a jeli chvílemi i s houkačkou až do Plzně k nějaké neodkladné operaci nebo nehodě.

Když jsem mnohem později studoval v Praze, měli jsme ve třetím a čtvrtém ročníku jeden den v týdnu povinnou vojenskou katedru. Jediné, co vojáci omlouvali bez nutnosti zameškané hodiny nahradit, bylo dárcovství krve. Kdybych zameškal dva dny třeba kvůli angíně, musel bych pak dvě následující soboty na motolském cvičišti malovat transparenty nebo umývat obrněné transportéry. Ale když jsem ráno místo katedry šel dát krev do Vinohradské nemocnice, kolem desáté hodiny dopoledne už jsem měl volno.

První odběr si nepamatuji přesně. Vím, že jsem tam šel s dalšími spolužáky „ulejt se z katedry“. Pamatuji si frontu před odběrem, a špekáček s hořčicí po odběru.

Pamatuji si, že při nějakém dalším odběru sestřička zavelela „nuly hned dopředu!“ a pak že to šlo ráz na ráz. Vypadalo to, že krev je opravdu třeba, že to má smysl.

 

2. Kolik máte v současné době bezplatných odběrů krve?

125 

 

3. Jak často chodíte darovat krev?

Mezi odběry plné krve dávám sem-tam plazmu, ale občas pracovně vyjíždím mimo bydliště. Takže mi některý rok vyjde třeba pět odběrů a jiný rok stihnu deset.

 

4. Jakým způsobem je Vaše bezplatné dárcovství oceňováno zaměstnavatelem?

V práci máme někdy hektické tempo, ale stále dobrý kolektiv. Proto trochu neskromně doufám, že si mě cení nejen kvůli dárcovství krve, a neočekávám nějaké zvláštní díky.

 

5. Nejhorší zážitek?

Nepoužil bych slovo nejhorší, protože se nikdy nic špatného nestalo. Dokázali jsme si dělat legraci i v situaci, kdy jsem při jedné z prvních dvojitých plazmaferéz poslechl doporučení sestřičky, abych se před odběrem raději dobře napil. Ale odběr se dost protáhl, protože se čekalo s naplněním odstředivky na dárce, který tekl pomalu. Sestřičky už mi nabízely zástěnu a bažanta, ale vydržel jsem. Dnes už má každý dárce svoji mašinku, takže ani tyhle trapasy už nehrozí.  A když náhodou dojdu v modrých igelitových návlecích až na zastávku autobusu? Na tom není nic strašného, nejvýš se zasměje pár dalších lidí.

 

6. Zkusil jste přivést k dárcovství i někoho dalšího?

Kolegyně také dává krev a s ní jsme trochu hecovali dalšího kolegu. Tím jsme možná trochu přispěli k tomu, že i on už má několik odběrů.

 

Opět jsme uspořádali pro své členy a jejich rodinné příslušníky jednodenní zájezd do německého Primarku v Drážďanech. Primark je irský maloobchodní řetězec s oblečením a doplňky do domácnosti a první obchod byl otevřen v roce 1969 v Dublinu.

Už během cesty jsme si vzájemně vyměňovali rady, co máme vytipované, co je výhodné a co ne. Dokonce jsme i lehce podlehli „nákupní horečce“ a tak nám ani nevadilo, že většinu času pršelo.

Nazpět jsme všichni odjížděli s pocitem, že jsme si užili nákup, nakoupili hodně věcí a oblékli levně a výhodně celou rodinu (a to od hlavy až k patě).

Obchodní akademie v Karlových Varech připravila 14. března pro své žáky projektový den na téma „Bezpečnost, zdraví a jeho ochrana“. Dárcovství krve a kostní dřeně, zásady první pomoci, zdravý životní styl, sebeobrana, veřejný pořádek, sociálně patologické jevy či relaxace – to jsou jen některá témata, která mohli dle svého zájmu žáci navštívit na připravených stanovištích. Během těchto aktivit si žáci doplnili znalosti o zásadách první pomoci a zároveň rozvíjeli klíčové kompetence – spolupráci ve skupině, chápání potřeby, naslouchání druhým, komunikaci se spolužáky. První pomoc je téma, které neztrácí na důležitosti. Každý z nás by měl znát alespoň minimum ze základů. A co vy, víte, jak poskytnout první pomoc?

Ve čtvrtek 14. 3. jsme v rámci výtvarné soutěže „Červený kříž očima dětí“ připravili dopolední besedu pro děti předškolního věku zaměřenou nejen na první pomoc, ale také na historii ČK. Děti si vedly velmi dobře a jak je při těchto akcích obvyklé, ani tentokrát si děti neodnesly jen nové znalosti. Každý obdržel drobný dárek jako pozornost a připomínku na tento den.

11. března představil karlovarský Červený kříž další ze svých seminářů s názvem Novinkyv předlékařské první pomoci pro pracovníky v sociálních službách. Praktický seminář podal základní, ale i současné a aktuální informace o poskytování předlékařské první pomoci a základní přehled o postupech vedoucích k záchraně zdraví či života.

Cílem semináře bylo si tyto znalosti utvrdit a osvěžit, doplnit mezery a teoreticky se připravit na náhlé stavy v terénu. Lektor účastníkům přiblížil problematiku na modelových příkladech ze své bohaté praxe. Součástí přednášky bylo i zvládnutí jednotlivých život zachraňujících postupů.

„Po absolvování tohoto semináře jsem si v první pomoci jistá. Vím, že jestli se dostanu do situace, která bude vyžadovat moji pomoc, budu ji schopna provést tak, abych klientovi pomohla. Zbavila jsem se tolika mýtů z minulosti…“ uvedla účastnice semináře.

 

„Pro někoho drama, pro jiného pohoda. Začátek školního roku přináší změnu denního režimu. A ne každý změny dobře snáší. Je třeba, aby se děti na školu těšily, a věřily, že to zvládnou. Dopředu nikdy nevíte, jestli konkrétní dítě to či ono doopravdy zvládne nebo ne. Proto mu musíme pomáhat. Pokud je to ve vašich silách……,“ tvrdí dětský psycholog Václav Mertin. Tři desítky posluchačů si přišlo 5. března vyslechnout jeho přednáškou „Ze zkušeností dětského psychologa“, která se konala v karlovarském Červeném kříži. Oblíbený dětský psycholog se věnoval aktuálním tématům, jako jsou pedagogická diagnostika, domácí vzdělávání nebo výchově bez trestů. Diskuse probíhala v průběhu celého semináře, který byl určen nejen pedagogům, ale také široké veřejnosti. Dnes po téměř čtyřiceti letech praxe je PhDr. Václav Mertin považován za špičku ve svém oboru. Je autorem mnoha odborných i populárních publikací.

 

 

V sobotu 2.3.2019 navštívili členové karlovarského Klubu dárců krve Hurricane Factory v Praze. Nejdříve jsme prošli krátkou instruktáží, kde jsme se seznámili se základními principy létání ve větrném tunelu. Poté si zkusili v prosklené letové komoře pod dohledem instruktora několika minutové létání a vznášení, kde ve výšce 14 m proudí vzduch rychlostí až 270 km/h (rychlost opravdového hurikánu). Je to skutečně nevšední zážitek, který doporučujeme všem, kdo chce létat a zažít bezpečný volný pád.

Letos si připomínáme 100 let od založení Československého červeného kříže – přímého předchůdce současného ČČK. Už 100 let nečekáme, až pomůže „někdo jinej“. Někdo jiný totiž neexistuje. Náš Červený kříž již století druhým pomáhá nebo je učí, jak pomoci….

Ráda bych Vám položila pár otázek na téma darování krve. „Zkusím tedy zodpovědět Vaše všetečné dotazy“

 

1. Pamatujete si na svůj první odběr krve, a jaký to byl pocit?

„Na první odběr si už moc nevzpomínám, přece jen je to už třiatřicet let. Ale dodnes si pamatuju, že na transfúzce (bylo to v Brně) byly spousty dárců a že doba od příchodu a zaevidování přes vyšetření až po vlastní odběr byla strašně dlouhá. Myslím, že o hodně delší, než v čekárně avizovaných 120 minut… A jako nezkušený „prvodárce” jsem s sebou neměl ani nic ke čtení. A pocit? Asi že se to dá a že to nic není. Ale určitě si vybavuji pocit, který jsem měl po opuštění TS, kdy jsem si „skočil na jedno” – totiž že bezprostředně po odběru se dá opít hodně levně.“

 

2. Kolik máte v současné době bezplatných odběrů krve?

„Kolik mám odběrů krve? Abych se přiznal – nevím přesně, protože už dlouho dávám jenom krevní plazmu. Ale pokud si nebudeme hrát se slovy, mám 190 bezplatných odběrů (a dva placené, které mi „hyzdí” průkazku dárce – když jsem začal dávat plazmu, byly tyto odběry ještě placené a než jsem stačil říct, že peníze nechci, byla už vyplněna stvrzenka).“

 

3. Jak často chodíte darovat krev?

„Plazma má své nesporné výhody – na rozdíl od plné krve, kterou je možno darovat 3 – 4 x do roka, plazmu klidně každý měsíc. Ale protože do toho občas vstoupí některá ze smrtelných chorob – rýmička nebo kašlík, a občas se zapomenu včas zapsat, tak mi to vychází asi desetkrát ročně.“

 

4. Jakým způsobem je Vaše bezplatné dárcovství oceňováno zaměstnavatelem?

„Zaměstnavatel mi umožňuje darovat v pracovní době (možná to ani neví) a to mi ke štěstí stačí. Ostatně, nevím, jestli bych při své vrozené nesmělosti byl schopen přijít za nadřízeným se slovy: „Hele, šéfe, dostal jsem plaketu, nechceš mi dát povolenku na jelena?”

 

5. Nejhorší zážitek?

„Nejhorší zážitek? Tak ten mám pokaždé hned ve vyšetřovně, když mi sestřička navlékne rukáv od tlakoměru a vzápětí se zeptá na váhu. No schválně, zkuste lhát, že 123 kilo, když víte, že to dávno není pravda, a přitom udržet krevní tlak v normě…“