Karlovarský Červený kříž na Velký pátek uspořádal pro rodiče s dětmi velikonoční workshop. Malí i velcí si mohli zkusit vytvořit tematickou slepičku z kartonů nebo se naučit různé způsoby zdobení vajíček. Všichni si užili kreativní odpoledne a odnesli si domů krásné výtvory. Těšíme se na další společné akce!
11. dubna se konal dopoledne seminář „Poruchy chování I.“ pořádaný karlovarským Červeným křížem. Program semináře byl zajímavý a svým posluchačům nabídnul jedinečný obsah. Lektor odpověděl na všechny otázky „Jak důležitý je stres, strach, vzdor, odmítnutí, pochvala, trest, vazba, porozumění, konflikt či prohra v procesu zrání seberegulačních vlastností osobnosti dítěte? Jak významnou roli sehrává narušené rodinné prostředí, nestálé vazby a vztahy, agresivita rodičů, direktivní versus hyperprotektivní výchovný přístup? Jaké obranné mechanismy a salutogenní vlivy posilovat? Co se nám snaží dítě sdělit svým chováním, když je neklidné, roztržité, vzdorovité či vzteklé a agresivní?“ Časově zvládl i představit vybrané příklady problémového chování od narození do 10 let dítěte.
PhDr. Andrej Drbohlav se dlouhodobě věnuje analýze profilu sériového vraha a dalším extrémním formám behaviorální patologie a psychopatologie. Vystudoval behaviorální patologii na univerzitě v Hradci Králové, kde pak pět let tentýž obor učil. Spolupracuje na výzkumu genetických markerů impulzivity a vlastní výzkum zaměřuje na vývoj patologie chování a osobnosti u dětí a dospělých. Odborně se věnuje nejhorším formám deformace osobnosti a chování, jaké v prostředí lidské společnosti mohou vzniknout. Je autorem bestsellerů Psychologie masových vrahů (2015) a Psychologie sériových vrahů (2013).
Tři desítky posluchačů se dozvěděli něco, co se nedozví jinde a některé věci se třeba nedočtou ani v žádných publikacích. Na závěr obdrželi akreditované osvědčení.
V pátek 5.4.2019 v rámci celosvětového Dne zdraví uspořádal Klub bezpříspěvkových dárců krve OS ČČK Karlovy Vary ukázku první pomoci na Střední škole logistické v Dalovicích. Žáci si tak mohli vyzkoušet, jak správně provést resuscitaci, zavázat tržnou ránu a zafixovat zlomeninu.
Celé dopoledne bylo završeno přednáškou s názvem Vzpoura úrazům. Přednášejícími byly osoby na invalidním vozíku, kterým se stal úraz s poraněním páteře. Žákům vysvětlovali jak náročný je život s tímto postižením a jak se s tím vyrovnat.
4.4.2019 se zúčastnili nejen pedagogičtí pracovníci, ale i široká veřejnost besedy na téma „Co lze zachránit z českého školství?“ s bývalým ředitelem prestižního gymnázia, politikem a odborníkem na školství Václavem Klausem ml., který odpovídal na dotazy, které vedly k zamýšlení nad českým školstvím. Posluchači přidávali do diskuse své zkušenosti (nejen) ze školství ale i aktuální politiky. Účastníci besedy na závěr obdrželi potvrzení o účasti.
Touto cestou chceme poděkovat všem ze Střední školy logistické v Dalovicích, kteří se podíleli na humanitární sbírce šatstva. V dnešní době je lidská pomoc velmi důležitá, zejména v této formě. Vážíme si všech, kteří nějakým způsobem pomáhají druhým. Patříte i Vy mezi ně?
Předposlední den před ukončením výtvarné soutěže „Červený kříž očima dětí“ jsme uspořádali odpolední seminář pro děti předškolního a školního věku na populární téma první pomoc. „Každý se může dostat do situace, kdy mu jde o život a je nezbytná správně poskytnutá první pomoc, která může zachránit lidský život. Mezi hlavní úkoly první pomoci patří přivolání záchranné zdravotnické služby na číslo 155, případně 112,“ uvedl lektor dětem. Seminář byl zaměřen také na prevenci před možným vznikem úrazu či jak se správně chovat v blízkosti silnice.
Děti nás opět přesvědčily, že umějí poskytovat první pomoc často lépe, než jejich rodiče (mnohdy znalosti jejich rodičů nejsou dostatečné), a jsou schopné si poradit v situaci, kdy jsou odkázané sami na sebe a na blízku není dospělý člověk.
Jsme přesvědčeni, že v dnešní době je výuce první pomoci na školách věnovaná dostatečná pozornost, ale i pro nás dospělé je důležité si základy neustále opakovat. A proto existuje ČČK, který mimo jiné pomáhá šířit a upevňovat znalosti a dovednosti v záchraně života.
U příležitosti oslav 100. výročí vzniku ČSČK jsme uskutečnili další cyklus bezplatného vzdělávání pro občany. Seminář v březnu byl zaměřen na téma požívání alkoholických nápojů při řízení vozidla. „Alkohol za volantem zvyšuje nejenom agresivitu a přeceňování řidičských schopností, ale má výrazný vliv na periferní vidění. Zvýšená míra v krvi řidiče způsobuje tunelové vidění. Do alkoholové pasti se přitom zdaleka nemusí dostat člověk, který usedne za volant bezprostředně po konzumaci alkoholu. Stejně zrádný a nebezpečný je tzv. zbytkový alkohol. Pro ten je charakteristické omezené vnímání. Řidič snadno něco přehlédne, je v útlumu, má opožděné reakce.“ uvádí Policie České republiky na svých webových stránkách.
Speciálně pro tuto akci jsme zakoupili brýle D. W. Eyes. Brýle simulují deformaci vidění, ztrátu rovnováhy a nedostatek ovládání, které dělá opilé řidiče a vyznavače tzv. „binge drinking“ (neboli požívání nadměrného množství alkoholu v krátkém časovém úseku) tak nebezpečné. O vyzkoušení chůze s těmito brýlemi byl velký zájem. Kromě toho si účastníci také vyzkoušeli ošetření na namaskovaných poraněních a kardiopulmonální resuscitaci na figurínách. Závěr odpoledního bloku byl věnován právě diskuzi nejen o alkoholu při řízení. Brýle jsou ideální pomůckou při výuce týkající se vlivu drog, alkoholu a kombinací léků a alkoholu na člověka.
Hlavním cílem těchto vzdělávacích akcí je nejen pochopení zásad první pomoci a osvojení správného postupu v kritických situacích ohrožujících lidské životy, ale aby si především dokázali včas uvědomit, co se může stát a jak tomu mohou zabránit.
Letos si připomínáme 100 let od založení Československého červeného kříže – přímého předchůdce současného ČČK. Už 100 let nečekáme, až pomůže „někdo jinej“. Někdo jiný totiž neexistuje. Náš Červený kříž již století druhým pomáhá nebo je učí, jak pomoci….
Ráda bych Vám položila pár otázek na téma darování krve.
Ano, pamatuji. Začala jsem se svým dárcovstvím na vysoké škole v Ústí nad Labem. Myslím si, že jsem byla na svůj první odběr předem dobřepřipravenadíky informacím od spolužačky, která už krev dávala. Samozřejmě jsem byla nervózní, ale spíše z toho, zda budu vhodným dárcem, než ze samotného odběru. (Jehly mi nikdy nedělaly problém.) JVšichni zaměstnanci transfuzní stanice byli velmi milí, ale i přesto první vpich větší jehlou mě trochu zaskočil, ale určitě se to dalo bez problémů vydržet. Nejlepším závěrem byla samozřejmě svačina.J
V současné době mám 48 bezplatných odběrů krve. Ráda bych s dárcovstvím pokračovala, pokud mi bude sloužit zdraví. Mým cílem je dosáhnout osmdesátého odběru. No, uvidíme.J
Darovat chodím 3x ročně. Je už to pro mě pravidelná záležitost.
Zaměstnavatel mé dárcovství žádným způsobem neoceňuje a myslím si, že to není potřeba. Mé darování krve to žádným způsobem neovlivňuje.
Při žádném z mých odběrů jsem neměla výrazně špatný zážitek. Jen v jednom případě mi krev dostatečně netekla, tak sestřička musela s jehlou v mé ruce trochu hýbat, a to nebylo moc příjemné.
Snažím se dárcovství propagovat mezi žáky naší školy a někteří z nich se už do darování krve zapojili.
Často se lidé dotazují: „Proč je darování krve prospěšné? Proč darovat krev? Co musím udělat proto, abych se mohl stát dárcem?“ Nejčastěji se jim dostává právě takových odpovědí:
V průběhu aktu byla zmíněna i historie o přímé transfúzi krve, kterou v 19. století v Londýně uskutečnil profesor fyziologie a porodnictví James Blundell. V Čechách ji jako první zavedl český chirurg Karel Maydl.
Jsme rádi, že i díky naší podpoře a propagaci dárcovství krve stoupá počet dobrovolných dárců. Stejně tak se i vy můžete stát pravidelným dárcem krve a zachránit tak nejeden lidský život.
Dárcovství krve je v dnešní době stále aktuální, vzhledem k tomu, že se stále nepodařilo vytvořit tekutinu se stejnými vlastnostmi. Odběry krve jsou proto stále nutné.
Letos si připomínáme 100 let od založení Československého červeného kříže – přímého předchůdce současného ČČK. Už 100 let nečekáme, až pomůže „někdo jinej“. Někdo jiný totiž neexistuje. Náš Červený kříž již století druhým pomáhá nebo je učí, jak pomoci….
Vzpomínku bych posunul víc do minulosti. O dárcovství krve jsem poprvé slyšel jako předškolní dítě. V době, kdy ČS televize měla jediný program vysílaný jen několik hodin denně, jsem miloval vyprávění příběhů ze života. Nejlepším vypravěčem byla moje babička a já jsem některé příběhy chtěl slyšet znovu a znovu. Také ten, jak pro babičku, která už tehdy dávala krev, přijela do práce sanitka. Jak potom cestou z Písku vyzvedli několik dalších dárců, a jeli chvílemi i s houkačkou až do Plzně k nějaké neodkladné operaci nebo nehodě.
Když jsem mnohem později studoval v Praze, měli jsme ve třetím a čtvrtém ročníku jeden den v týdnu povinnou vojenskou katedru. Jediné, co vojáci omlouvali bez nutnosti zameškané hodiny nahradit, bylo dárcovství krve. Kdybych zameškal dva dny třeba kvůli angíně, musel bych pak dvě následující soboty na motolském cvičišti malovat transparenty nebo umývat obrněné transportéry. Ale když jsem ráno místo katedry šel dát krev do Vinohradské nemocnice, kolem desáté hodiny dopoledne už jsem měl volno.
První odběr si nepamatuji přesně. Vím, že jsem tam šel s dalšími spolužáky „ulejt se z katedry“. Pamatuji si frontu před odběrem, a špekáček s hořčicí po odběru.
Pamatuji si, že při nějakém dalším odběru sestřička zavelela „nuly hned dopředu!“ a pak že to šlo ráz na ráz. Vypadalo to, že krev je opravdu třeba, že to má smysl.
125
Mezi odběry plné krve dávám sem-tam plazmu, ale občas pracovně vyjíždím mimo bydliště. Takže mi některý rok vyjde třeba pět odběrů a jiný rok stihnu deset.
V práci máme někdy hektické tempo, ale stále dobrý kolektiv. Proto trochu neskromně doufám, že si mě cení nejen kvůli dárcovství krve, a neočekávám nějaké zvláštní díky.
Nepoužil bych slovo nejhorší, protože se nikdy nic špatného nestalo. Dokázali jsme si dělat legraci i v situaci, kdy jsem při jedné z prvních dvojitých plazmaferéz poslechl doporučení sestřičky, abych se před odběrem raději dobře napil. Ale odběr se dost protáhl, protože se čekalo s naplněním odstředivky na dárce, který tekl pomalu. Sestřičky už mi nabízely zástěnu a bažanta, ale vydržel jsem. Dnes už má každý dárce svoji mašinku, takže ani tyhle trapasy už nehrozí. A když náhodou dojdu v modrých igelitových návlecích až na zastávku autobusu? Na tom není nic strašného, nejvýš se zasměje pár dalších lidí.
Kolegyně také dává krev a s ní jsme trochu hecovali dalšího kolegu. Tím jsme možná trochu přispěli k tomu, že i on už má několik odběrů.
