a patogeneze tzv. syndromu vyhoření, jeho projevy a jeho následky pocházejí od Herberta Freudenbergera (1975), který definoval vyhoření (burn-out) jako chronický pocit únavy, vyčerpání, vysílení a tělesné nemohoucnosti, zlost na jedince, kteří něco požadují, cynismus, negativismus a podrážděnost. Časté jsou také nepřiměřené emoční výbuchy kvůli nepodstatným věcem, bolesti hlavy, trávicí obtíže, úbytek nebo naopak přibývání na váze, nespavost a deprese, pocit nedostatku vzduchu, podezíravost, pocity beznaděje aj. K vyhoření jsou náchylné osoby s nízkou frustrační tolerancí, nerozhodností, neschopností odmítat, nízkou odolností vůči stresu (resiliencí) a nízkou asertivitou. Základním pravidlem předcházení a zvládání syndromu vyhoření je tzv. trojnožka, tj. oblast práce, rodiny a zábavy (sportu). Selhávání v jedné z těchto oblastí může být do značné míry kompenzováno v oblastech zbývajících. Prevencí vyhoření je oddělení práce a odpočinku, humor, síť přátel, sport, kultura, rodinné zázemí. Léčba je převážně psychoterapeutická.