Letos si připomínáme 100 let od založení Československého červeného kříže – přímého předchůdce současného ČČK. Už 100 let nečekáme, až pomůže „někdo jinej“. Někdo jiný totiž neexistuje. Náš Červený kříž již století druhým pomáhá nebo je učí, jak pomoci….
Ráda bych Vám položila pár otázek na téma darování krve. „Zkusím tedy zodpovědět Vaše všetečné dotazy“
- Pamatujete si na svůj první odběr krve, a jaký to byl pocit?
„Na první odběr si už moc nevzpomínám, přece jen je to už třiatřicet let. Ale dodnes si pamatuju, že na transfúzce (bylo to v Brně) byly spousty dárců a že doba od příchodu a zaevidování přes vyšetření až po vlastní odběr byla strašně dlouhá. Myslím, že o hodně delší, než v čekárně avizovaných 120 minut… A jako nezkušený „prvodárce” jsem s sebou neměl ani nic ke čtení. A pocit? Asi že se to dá a že to nic není. Ale určitě si vybavuji pocit, který jsem měl po opuštění TS, kdy jsem si „skočil na jedno” – totiž že bezprostředně po odběru se dá opít hodně levně.“
- Kolik máte v současné době bezplatných odběrů krve?
„Kolik mám odběrů krve? Abych se přiznal – nevím přesně, protože už dlouho dávám jenom krevní plazmu. Ale pokud si nebudeme hrát se slovy, mám 190 bezplatných odběrů (a dva placené, které mi „hyzdí” průkazku dárce – když jsem začal dávat plazmu, byly tyto odběry ještě placené a než jsem stačil říct, že peníze nechci, byla už vyplněna stvrzenka).“
- Jak často chodíte darovat krev?
„Plazma má své nesporné výhody – na rozdíl od plné krve, kterou je možno darovat 3 – 4 x do roka, plazmu klidně každý měsíc. Ale protože do toho občas vstoupí některá ze smrtelných chorob – rýmička nebo kašlík, a občas se zapomenu včas zapsat, tak mi to vychází asi desetkrát ročně.“
- Jakým způsobem je Vaše bezplatné dárcovství oceňováno zaměstnavatelem?
„Zaměstnavatel mi umožňuje darovat v pracovní době (možná to ani neví) a to mi ke štěstí stačí. Ostatně, nevím, jestli bych při své vrozené nesmělosti byl schopen přijít za nadřízeným se slovy: „Hele, šéfe, dostal jsem plaketu, nechceš mi dát povolenku na jelena?”
- Nejhorší zážitek?
„Nejhorší zážitek? Tak ten mám pokaždé hned ve vyšetřovně, když mi sestřička navlékne rukáv od tlakoměru a vzápětí se zeptá na váhu. No schválně, zkuste lhát, že 123 kilo, když víte, že to dávno není pravda, a přitom udržet krevní tlak v normě…“